Biografie

31. května 2007 v 15:02 |  Keanu Reeves
BIOGRAFIE
Cesty po kterých kráčí jsou stejně nevyzpytatelné jako jeho tvář. Pro kritiku je často spíše fackovacím panákem, pro reportéry zdrojem neutuchající frustrace. Činí nepochopitelná rozhodnutí, která odmítá vysvětlovat, vede život, o němž nechce diskutovat. Odmítne hrát s Robertem de Nirem a Al Pacinem v Nelítostném souboji jen proto, aby mohl hrát ve Winnipegu Hamleta, odmítne 12 milionů za pokračování Nebezpečné rychlosti a místo toho zvolí vedlejší roli ve špatném nezávislém filmu Když jsem naposledy spáchal sebevraždu. Sotva odvede přesvědčivý výkon v jednom filmu, totálně zklame v jiném, sotva se zdá, že našel polohu, která mu vyhovuje, okamžitě se vydá jiným směrem. Od něj samého se však odpovědi sotva dočkáme. Jeho přístup k novinářům není nijak výjimečně odmítavý, jen k uzoufání nefunkční. Hluboce introvertní Reeves je totiž naprosto neschopný trousit na potkání herecká moudra a oslňovat brilantními bonmoty. Místo toho čatuje novináře váhavými, nicneříkajícími výroky a oni na oplátku tvrdí, že jeho neobratnost ve vyjadřování vlastních názorů a pocitů přesně odpovídá jeho hereckému stylu.
Je-li to ovšem pravda, proč je potom Reeves dnes jedním z nejlépe placených herců své generace, proč se v jeho filmografii tísní jména nejslavnějších režisérů a kde se berou zástupy jeho fanoušků?
Za mnohé může jeho původ. Kombinace genů anglické maminky a čínsko-havajského tatínka mu nadělila podivně cizokrajnou tvář s lehce sešikmenýma očima a smyslnými ústy, jejíž tajemná krása je ovšem díky týmž genům nadána i neproniknetulnou uzavřeností a často naprostou bezvýrazností, vlastní jen Asiatům. Je to tvář, která ožívá jen vyjímečně, ve chvílích nejvyššího psychického vypětí či duchovního vytržení, kdy vystupuje ze svých kontur a projasňuje se k absolutní čistotě, aby vzápětí pohasla k dokonalé lhostejnosti a odtažitosti.
S touto tváří je těžké být komikem, kámošem od vedle anebo bláznem. Je to tvář samotáře s naprostou sebekontrolou, člověka, který se nikdy nedokáže úplně otevřít a vydat, muže, stojícího vždy tak trochu mimo. Ale za to už nemohou jen geny, o to se postaral život.
Keanu Reeves se narodil téměř přesně před pětatřiceti lety v Bejrútu, kde jeho matka Patricie pracovala v jednom z místních klubů jako tanečnice. Právě tam se seznámila se Samuelem Nowlinem Reevsem, geologem, jehož práce vyslala mladou rodinu záhy na cesty, takže jejich druhé dítě, o dva roky mladší dcera Kim, spatřila světlo světa na předměstí australského Sydney. Manželství ale narození dcerky dlouho nepřežilo a Patricia jednoho dne sebrala obě děti a vrátila se do New Yorku. Osud osamělé matky ji ovšem příliš nelákal, takže se v průběhu příštích let stihla vdát ještě třikrát. Ještě v New Yorku za divadelního režiséra Paula Aarona, s nímž se odstěhovala do Toronta, pak za hudebního promotéra Roberta Millera a nakonec za majitele kadeřnického salónu Jacka Bonda. Rotaci otců ve svém životě pozoroval Keanu se zdánlivě smířeným úsměvem (vždyť mu také poskytovala nevšední směs podivuhodných a rozdílných zažitků, jako byl např. wrestling s rockerem Alicem Cooperem či letní tábor pro židovské děti), ovšem kdesi hluboko v něm se usídlil pocit osamělosti a bolestné zkušenosti odvrženého dítěte. První kompenzoval blízkým vztahem k sestře, druhý neobyčejnou ctižádostí. Ctižádostí dokázat sobě i otci, který ho opustil a již před lety se přestal zajímat o jeho osud, že něco dokáže. Potřeba být akceptován, ověřit si vlastní cenu, naložit se životem tak, aby na sebe mohl být hrdý a necítit se už nikdy jako odmítnuté dítě se ovšem u Reevese dlouho projevovala dosti neobvyklým způsobem. Neboť chtěl-li v něčem vyniknout, škola to rozhodně nebyla. K té (přesněji řečeno k žádné ze svých středních škol) zvlášť netíhl, daleko víc ho zajímal hokej a divadlo. Své záliby přitom zvlášť neodděloval, takže byly chvíle, kdy mířil pukem k brance a tiše si přitom recitoval Shakespeara. Ten také nakonec zvítězil, takže se Reeves v šestnácti letech ocitl na High School of Performing Arts (odkud ho ovšem pro nesoustředěnost a vzpurnost po roce vyhodili) a posléze v torontské divadelní dílně Second City Workschop.
První herecké zkušenosti získal (jak jinak) v kanadské televizi. Za dva roky tu stihl účinkovat v půltuctu inscenací a ještě než si mohl začít připadat nespokojený, zasáhla náhoda. Do Toronta přijel Rob Lowe, aby tu natočil velmi prostinký příběh nadějného hokejisty Youngblood a Keanu v něm získal maličkou roličku. Všimnete si ho sice jen stěží, neboť se s výjimkou několika kratičkých záběrů skrývá za maskou týmového brankáře, ovšem Reeves byl šťastný, neboť jeho filmový debut také poprvé spojil obě jeho lásky - herectví a hokej.
Která zvítězila, bylo zřejmé, a Reeves se odhodlal k zásadnímu rozhodnutí: sbalil kufry a vyrazil do Los Angeles. Zpočátku ho zde čekaly především role, odpovídající jeho věku a typu, tedy rebelující nejistí mladíčkové. Jeho hrdinové se bouřili proti světu, rodičům i vlastnímu dospívání v Okraji řeky, Princi z Pensylvánie, Trvalém záznamu, Předešlé noci i Rodičovství. Tehdy si ještě Reeves vystačil s pohledným zevnějškem i vnitřním zmatkem a vystačil si s ním i ve dvojici šílených komedií o Billu a Tedovi (Billovo a Tedovo vynikající dobrodružství, Neskutečná cesta Billiho a Teda), dvou začínajících rockových hudebnících, kteří na záchranu svého středního vzdělání podnikají cestu časem a přivážejí si suvenýry v podobě Sokrata, Napoleona, Johanky z Arku, Sigmunda Freuda a dalších velikánů. V těchto rolích byl Reeves v bezpečí, a byl v něm i jako ještě napůl dětsky dychtivý rytíř Danceny v Nebezpečných známostech. Jeho role po něm nevyžadovaly vyjma přirozených generačních pocitů větší osobní vklad, nevyžadovaly komplikovanější emoce, jejichž vyjadřování mu mělo napříště činit určité potíže.
Nástup nových, dospělých postav se datuje rokem 1991, kdy se Reeves představil v Budu zlomu jako začínající agent FBI Johny Utah, který se ocitá na rozcestí mezi svým smyslem pro právo a zaujetím pro filozofii zločinců, jež má odhalit. Reevesova uzavřená tvář, nucená tajit vnitřní konflikt, tu obstála velmi přesvědčivě, neboť byla zcela v linii jeho postavy.
Stejně nadějné (a navíc velmi typické) bylo jeho loučení s rebelujícím mládím v hořce poetickém snímku Guse Van Santa Mé soukromé Idaho. Neboť jeho hrdina Scottie, synek z dobré rodiny, se sice bouří proti svému otci, je to však vzpoura časově přesně podmíněná a on ji bez ohlédnutí opouští v okamžiku, kdy ho čeká dědictví. Z něžně laskavého přítele se mění v chladně odtažitého cizince, zraňuje křehký cit svého kamaráda, nemocného homosexuálního prostituta Mika, a bez váhání obětuje vše, čím bylo jeho dospívání cenné.
Sotva si však divák mohl začít Reevese fixovat jako zajímavého herce, přišel jeden z největších neúspěchů jeho kariéry, který měl nadále určovat typický rozpor. Neboť počínaje Draculou se v jeho filmografii mísí charizmatické výkony v rolích nepřehlédnutelných osobností s výkony dosti matnými a nevýraznými, které přivádějí jak kritiku tak diváky k zoufalé nejistotě, kým Keanu Reeves vlastně je. Je ovšem třeba si uvědomit, jakých filmů se ona slabá místa týkají. V Draculovi se Reeves coby Jonathan Harker ztratil (a nebyl sám) v opulentní výtvarné bohatosti snímku a Coppolově fascinaci postavou hraběte Draculy, v Malém Buddhovi mu Bertolucci pro změnu přisoudil jen nádhernou tvář dokonale krásné sochy, která nemá dost prostoru, aby se prozření a osvícení dobrala alespoň s minimální pravděpodobností. Žalostná sci-fi Johny Mnemomic byla omylem všech zúčastněných a o Řetězové reakci lze říci v podstatě totéž. V tomto případě navíc Reeves souhlasil se svou účastí na filmu předtím, než odjel zpytovat duši na jevišti ve Winnipegu a po návratu na něj čekal jiný scénář, past, z níž nemohl uniknout. Je těžké dát roli něco, co v ní není, a režisérovi něco, co nechce. A je pro změnu velmi obtížné dostat oscarový výkon z herce, který se na obranu před totální prázdnotou uzavře, jako škeble.
Všechno, co Keanu Reeves potřeboval, byl dobrý scénář a dobrý režisér, který by probudil jeho kdesi hluboko ukryté emoce a vášeň. Takovým režisérem byl Jan de Bont a takovým filmem byla Nebezpečná rychlost. Reevesův agent Jack Traven je nejen přitažlivý a charismatický, ale je to i postava (věc u akčního filmu ne běžná) zajímavá. Autoři mu naštěstí nevkládají do života staré hříchy, lásky či traumata, ale uvádějí ho na scénu jako neosobního profesionála, který své osobní slabosti i lidskost objevuje až pod vlivem okolností, střídmě dávkuje své emociální projevy až k jedinému výbuchu zoufalství, který je díky tomu velmi neuvěřitelný. Jack Traven byl dokonalou odpovědí pochybovačů a z Keanu Reevese byla hvězda. Důvěru, vzápětí podkopanou Johnnym Mnemonicem znovu získal příjemně romantickou Procházkou v oblacích, aby po dalším klopýtnutí v Řetězové reakci znovu přesvědčil v nezávislém filmu Líbánky bez ženicha a definitivně zvítězil v Ďáblově advokátovi. Režisér Taylor Hackford sice původně s jeho obsazením váhal, ale ke svým pochybnostem se přiznal až poté, co byl tváří v tvář Reevesově připravenosti a perfekcionismu nucen změnit názor. Kevin Lomax je ve chvíli, kdy díky svobodě volí smrt, rovnocenným protivníkem i Al Pacinovi, jeho proměna z úspěchem opojeného mladíčka ve zlomeného muže, který přišel o všechno a v posledním okamžiku nachází chladnokrevnou odvahu k činu, je bezpochyby jedním z nejlepších výkonů jeho kariéry. Nejnovější Matrix je pak dokonalým zadostiučiněním za Johnnyho Mnemomica a naději, že se křivka Reevesových výkyvů ustálila na té správné straně.
I když, kdo ví, kudy se Reeves vydá příště. Zda jednou třeba nedá definitivně přednost své kapele Dogstar, v níž hraje na baskytaru, anebo na jedné ze svých silných motorek, které ho už stály slezinu a zlomený kotník, neodejde někam, kde si bude moci v klidu číst svého Shakespeara - a nedávat rozhovory.
Zdroj: kamishka-honey93.blog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama