Reinkarnace

11. července 2007 v 13:19
REINKARNACE
Reinkarnace (doslovný překlad znovuvtělování) je označení představy, že pozemský život se vícekrát opakuje. Buddhistické pojmosloví místo výrazu reinkarnace používá znovuzrozování.
Představa, že život jedince po jeho fyzické smrti nějakým způsobem pokračuje, je společná pro téměř všechna náboženství, většinu kultur a řadu filosofických systémů. V tomto ohledu lze mezi nimi nicméně najít dvě zásadně odlišná stanoviska.
Podle prvního pohledu, který zastává například většina vyznavačů judaismu, křesťanství a islámu, jsou život a smrt jedinečné. Bytosti se narodí, žijí a pak v okamžiku smrti jejich duše či jiná smrt přetrvávající část přesídlí do sféry, která není živým bytostem jinak přístupná, a tam zůstává navěky nebo do konce pozemského světa.
Pro jiná, kupříkladu indická náboženství, je naopak typická představa o opakování pozemské existence. Bytosti se narodí, žijí, zemřou, a posléze se znovu zrodí (ať ve stejné nebo jiné formě), a toto se vícekrát opakuje. Konkrétní představa přitom může být buď cyklická, tedy že bytost se může opakovaným pozemským rozením dostávat do stále stejných stavů (pak mluvíme o převtělování, metempsychóze či stěhování duší), nebo lineární, tedy že bytost se postupnými životy vyvíjí (pak mluvíme o znovuvtělování, o reinkarnaci v užším slova smyslu).
Buddhismus
V buddhismu se používá vhodnějšího výrazu znovuzrozování, jelikož takový termín nevyvolává představu, že se musí něco (např. duše) převtělovat z jednoho těla do druhého. Buddhismus učí o ne-já, nebo-li že znovuzrozování je proud neustále vznikajícího a zanikajícího vědomí, a proto nelze říci, že by jedno a to samé vědomí přecházelo z jednoho života do druhého.

Hinduismus
Podle moderního pohledu na datování Véd se v hinduismu rozvinulo učení o reinkarnaci teprve po konci védského období s objevem upanišadové literatury (od roku 700 př.Kr.) a klasickou podobu dostalo v Bhagavadgítě.
Podle hinduistického pohledu je každá osoba nesmrtelné "já" (átman), které se po smrti těla převtělí do nově narozené bytosti. Do jaké podoby se člověk převtělí, závisí na jeho minulých činech (karma). Karma vychází z dharmy, etickém světového řádu, ve kterém všechny činy podle zákona příčiny a následku určují budoucí opětovné zrození. To se může odehrát na tomto světě, v lidské či zvířecí podobě, nebo v nebeských či pekelných světech. Pobyt v nich může trvat různě dlouhou dobu, ovšem v žádném případě není věčný (jelikož jsou tyto světy součástí hmotného vesmíru, zanikají společně s ním). Po nějaké době se jedinec znovu narodí na Zemi a cyklus pokračuje až do definitivního vysvobození (mókša). Tento karmický světový řád se chová jako přírodní zákon, kategorie jako trest nebo odměna zde neplatí.
Zatímco některé hinduistické směry považují karmický zákon za neoblomný a pouze jedinec sám je podle nich odpovědný za své vysvobození, jiné důvěřují v božskou milost, která může karmické dědictví vymazat a člověka spasit. Tato božská pomoc je významným tématem hinduistických modliteb.
Cílem hinduistů je překonání tohoto věčného a utrpením naplněného koloběhu vznikání a zanikání. Tradice zná tři klasické cesty k vysvobození (mókša nebo mukti): Cesta vědění (Džňána márga), Cesta činu (Karma márga) a Cesta oddanosti Bhakti márga. Mnozí myslitelé (například Svámí Vivékánanda) k nim přiřazují ještě čtvrtou cestu, kterou je Rádža jóga, 'Královská jóga', která je spojena s tělesným cvičením a meditací. V deváté kapitole Bhagavad gíty je rádža jóga ztotožněna s Bhakti jógou.

Antické Řecko a Řím
Známí řečtí filosofové zastávající reinkarnační teorii byli Pythagoras (kolem roku 600 př.Kr.), Empedoklés a Platón (oba 5. století. př.Kr.). Učili, že nesmrtelná duše se musí převtělovat, buď kvůli vnitřní nutnosti nebo za účelem morální očisty, do nové formy zahrnující i zvířecí a rostlinný svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání.
Následné myšlenkové směry novoplatónismus a novopythagoreismus reinkarnační teorii zastávaly dál, ale jednotliví myslitelé se lišili v názoru, zda se převtělování do zvířat má chápat doslova (Plotinos) nebo jen metaforicky (Porphyrius). Plátónovo morální hledisko nalezneme především u Plútarcha a Vergilia.

Judaismus
V kabale, židovské mystice, je znovuzrození na Zemi Boží trest, který má sloužit k tomu, aby se duše v novém těle zdokonalila.

Islám
V islámu nalezneme víru v reinkarnaci pouze u menšinové sekty drúzů, podle nichž se člověk může narodit opět jen jako člověk, nikoli tedy ve zvířecí podobě.

Teosofie
V teosofii zavedla učení o převtělování poprvé Helena Petrovna Blavatská, která tento koncept východních náboženství zkombinovala s konceptem evoluce. Duše se v jednotlivých životech zdokonaluje a stoupá stále k vyšším stavům bytí, přičemž zde narozdíl od hinduismu a buddhismu nejsou možné žádné návraty na nižší stupně existence. Cílem je v tomto učení dosažení dokonalosti jedince.
Tento pohled byl s menšími úpravami převzat většinou nových esoterických směrů, jako je například antroposofie nebo hnutí New Age.

Postoj moderní vědy
Většinový názor je odmítavý, protože proces reinkarnace nelze postihnout lidskými smysly ani zaznamenat přístroji. Argumentují tím, že existence duše jako nehmotného řídícího subjektu a podstaty vědomí je vyloučena především fyziologickou absencí komunikačních možností mezi něčím nehmotným a tělem. V údobích lidstva, kdy populace narůstala podle geometrické řady, byl by duší pro inkarnace i reinkarnace nedostatek. Představa o samovolném vzniku věčné substance s vědomím a s vlastnostmi připisovanými duši, v procesu dělení embryonálních buněk v matce nebo ve zkumavce, je při tom vyloučena - dala by se jinak uskutečnit i její laboratorní velkovýroba. Člověk má dokonalý mozek, v němž může být nejméně 10exp27000000 paměťových neuronových spojů (počet atomů ve známém vesmíru je odhadován na 10exp66). Za duši těla pokládají činnost centrální nervové soustavy s její takovými téměř nekonečnými možnostmi a schopnostmi. Výjimkou v tomto ohledu bývají vědci zkoumající zážitky blízké smrti, spontánní vzpomínky na údajné minulé životy u dětí a zabývající se reinkarnační regresní terapií.
Thomas Huxley, slavný anglický biolog, považoval reinkarnaci za přijatelnou a pojednal o ní ve své knize Evolution and Ethics and other Essays. Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je Twenty Cases Suggestive of Reincarnation.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanesa Vanesa | 9. října 2008 v 9:21 | Reagovat

Neumíš nic lepšího než to zkopírovat z Wikipedie???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama